Francisco Coloane

Vraťme se do moře

"Vraťme se do moře!" S těmito slovy na rtech zemřel otec Francisca Coloana, velrybář a "samouk moře" Juan Agustín Coloane Muñoz, když bylo jeho synovi pouhých devět let; stejnou větou zakončil Francisco Coloane, "samouk literatury" a muž devatera řemesel, své paměti, příznačně nazvané Kroky člověka (Los pasos del hombre, 2000). Moře určilo jeho život hned od narození, ba ještě před ním. Narodil se 19. června roku 1910 v Quemchi na chilském ostrově Chiloé, když byl jeho otec zrovna na moři. Ve svých pamětech vzpomíná: "Celý život jsem vnímal mocné slané volání moře. Možná proto, že už v maminčině břiše jsem slýchal smyslný tep oceánu a vyrostl jsem s hukotem moře pod polštářem v našem domě na kůlech nad vodou. (…) Pohupovat se na mořské hladině, splývat na zádech s pohledem upřeným na oblaka a slunce a s rukama rozpaženýma jako Kristus nabíjí organismus novou magnetickou a biologickou silou, dává nám slanou injekci energie a života. Občas si myslívám, že právě tato energie mě udržuje při životě." Návrat k moři, věčná potřeba moře se Coloanovi stala životním i literárním krédem. Jako dítě nejprve toužil stát se po otcově příkladu kapitánem a naplnit tak odkaz jeho posledních slov; kapitánem se sice nestal, ale po mořích se plavil jako člen výzkumných expedic do Antarktidy i jako rybář. Návrat k moři však vykonal zejména ve svých povídkách, v nichž jako první uvedl do chilské i světové literatury umělecky dosud nezmapovanou krajinu - nejjižnější výběžek jihoamerické pevniny Patagonii, Ohňovou zemi za Magalhãesovým průlivem, bouřlivou výspu Hornova mysu a oceán zuřící v ledových poryvech ještě níž na jihu kolem nehostinných ostrovů až k ledové kře Antarktidy.

Jako dítě Coloane literární ambice neměl, dokonce ani moc nečetl, nepsal si žádný deník. Ve srovnání s velkolepou přírodou a dobrodružným životem v drsné romantické krajině mu všechny knihy připadaly nudné, nejen takzvaná velká literatura, jako Don Quijote, kterému přišel na chuť až mnohem později, ale i dobrodružné knížky pro mládež. Když mu kněz v Quemchi daroval knížku od Salgariho, vůbec ho nebavila: "Co jsem viděl z okna našeho domu - pranice mezi domorodými Yagany a Chiloťany, rozvlněný písek při zemětřesení, bouře, to vše bylo mnohem lepší než Salgariho smyšlená dobrodružství…" Dobrodružnější než četba byla třeba i obyčejná školní docházka, protože škola na Chiloé ležela na písečném poloostrově, který se při přílivu měnil v ostrov, takže do školy i ze školy se dalo dostat jedině za odlivu.

Ve třinácti letech musel Francisco z finančních důvodů odejít z Chiloé k příbuzným do přístavu Punta Arenas, posledního cípu kontinentu před Magalhãesovou úžinou. Pokračoval tam ve školní docházce, pod pseudonymem Hugo z Moře (Hugo del Mar) časopisecky publikoval své první literární pokusy a přiučil se mnoha řemeslům, protože musel matce pomáhat živit rodinu. Později o sobě vždy hrdě prohlašoval, že se dokáže uživit bez literatury: "Kromě spisovatelské a novinářské práce jsem také tak trochu tesař, truhlář, instalatér a malíř pokojů. Věděl jsem, že dokud budu mít zdravé ruce a nohy, dokážu se uživit čímkoli." Takto rozpolcen mezi intelektuální a manuální prací byl Coloane celý život: jako zaměstnání střídal novináře v Santiagu s honákem krav v Patagonii, soudního úředníka s nunvářem v Ohňové zemi, vládního úředníka s námořníkem, s prodejcem koksu, s pastýřem. Sám vysvětluje svou nestálost a sklon k tuláckému životu dvojdomostí rodinného původu: jeho otec byl velrybář, zatímco matka byla majitelkou pozemků na Chiloé; půl dětství prožil na Chiloé, druhou půlku v Punta Arenas; později se nikdy nedokázal napevno usadit v Santiagu a stále se vracel dolů na jih, od každého sedavého zaměstnání utekl zpátky k dobrodružnému životu v divoké přírodě.

Kvůli ekonomickým problémům rodiny musel Coloane nakonec opustit i školu v Punta Arenas a v šestnácti letech nastoupil vojenskou službu, aby matce ulehčil tíživou situaci. Po skončení vojny si našel práci na statku Sara v Ohňové zemi, což byl další důležitý moment v jeho životě - poznal novou krajinu a nové klima, ještě drsnější než v Patagonii, naučil se dalším řemeslům (např. krotil koně nebo dělal nunváře - podle zdejších tradic se beránci miškovali zuby, aby sliny ránu hned zhojily) a vyslechl si od nádeníků na statku a od místních indiánů spousty zajímavých i krutých příběhů.
Možná právě tento pobyt v přírodě plné kontrastů, kde se v létě stmívá kolem půlnoci a svítá v půl třetí ráno, zatímco v zimě mizí poslední světlo ve tři odpoledne a první úsvit probleskne až v devět hodin, určil jeho pozdější literární dráhu. Mnohé příběhy, které zde vyslechl, později zpracoval v povídkových sbírkách Hornův mys (Cabo de Hornos, 1941), Záliv zmaru (Golfo de Penas, 1945) a Ohňová země (Tierra del Fuego, 1956).

Zdejší lidé jsou zvláštní stejně jako příroda, v níž žijí, a často v nich se strašnou krutostí sousedí dětská něha. Mezi takovými lidmi, v prostředí nekonečné pampy a věčně bouřlivého oceánu plného prazvláštních zvířat, připomínajících pravěké nestvůry, se zrodilo Coloanovo pojetí literatury. Ve své tvorbě se snažil zachytit fantastické motivy, jež jsou součástí skutečnosti samé; metafory a neotřelá barvitá přirovnání vycházejí z krajiny, spisovatelovým úkolem je pouze je vyhmátnout, ztvárnit, pojmenovat. Coloane v pamětech popsal svůj tvůrčí postup takto: "Své povídky jsem napsal na základě nahromaděných skutečností i výmyslů, spojováním skutečných událostí z různých dob, podle toho, co jsem sám zažil, o čem jsem snil, co jsem vypozoroval… Vymýšlet si je možná snazší. Ale je smutné, když pak čtenář zjistí - jako dítě nebo v dospělosti -, že ho oklamali. Je snazší skutečnost si vymyslet, než dokázat proniknout do té, kterou máme kolem sebe. K tomu je zapotřebí odvahy a odhodlanosti, abychom vystihli fantastické vztahy, jež vždy existují v srdci skutečnosti. Spisovatelé jsou jako krotitelé koní. Na koni může jezdit každý, ale zkrotit divokého koně dokáže jen málokdo. Největším problémem literární tvorby je podle mne sladit hloubku myšlenky s odrazem životní pravdy prostřednictvím obrazu, symbolu či prostého slova, přístupného většině."

Se svou koncepcí tvorby Coloane nikdy nepatřil do žádné literární skupiny, generace ani proudu, nebyl ovlivněn žádným spisovatelem (byť bývá přirovnáván k Jacku Londonovi, Josephu Conradovi či Hermanu Melvillovi) a více než spisovatelé na něho působili vědci (zejména Darwinovy teorie). S trochou nadsázky by se dalo říci, že Coloane dřív začal sám psát, než četl. Jako své oblíbené autory později uváděl Conrada, Melvilla, Stevensona, Verna, Lowryho a Hemingwaye.

V devatenácti letech Coloane poprvé zamířil z milovaného jihu na sever do hlavního města, když chilská vláda zahrnula oblast kolem Magalhãesovy úžiny (provincii Magallanes) mezi chilské provincie. Coloane se nadšeně rozjel do Santiaga, protože se poprvé cítil jako opravdový Chilan. Moc se mu tam nelíbilo, v roce 1930 zrovna vrcholila ekonomická krize a on se živil jako prodavač koksu, než sehnal práci v novinách; nejprve pracoval jako redaktor černé kroniky, později pokrýval snad všechny možné rubriky od úvodníků přes sport po divadelní recenze. V Santiagu Coloane dlouho nevydržel, jeho povaha ho táhla na jih, kam se v roce 1931 vrátil a roku 1932 se oženil s bývalou spolužačkou, která mu roku 1933 porodila syna Alejandra. Ještě před svatbou dobrovolně narukoval do armády k námořnictvu. V roce 1936 se opět vrátil do Santiaga a od té doby pendloval mezi hlavním městem a jihem a mezi úřednickou či novinářskou prací a tuláckým životem dobrodruha. V roce 1941 mu první manželka zemřela na rakovinu; v té době bojoval s depresemi, pracoval na ministerstvu zdravotnictví a čím dál víc si začínal připadat jako spisovatel. Roku 1944 se podruhé oženil s učitelkou angličtiny svého syna Elianou Rojas, s níž žil až do své smrti. Téhož roku se stal i členem Společnosti chilských spisovatelů. Ačkoli už se cítil být spisovatelem, neodložil tulácké boty, např. se zúčastnil expedice do Antarktidy a později tam pomáhal stavět maják. Cestování se mu pak stalo nutností po roce 1948, kdy odešel do dobrovolného exilu do Buenos Aires a procestoval celý svět.

Vlastenecké nadšení, s nímž Coloane v mládí přivítal zahrnutí své provincie do oficiálních chilských map, zaznívá z mnoha jeho děl určených zejména mládeži - do dobrodružného příběhu nikdy neopomene vsunout poučný odstavec z chilské historie, zeměpisu či přírodopisu. V této souvislosti je třeba připomenout, že chilské děti vyrůstají na Coloanovi podobně jako u nás na mayovkách či foglarovkách, jen s tím rozdílem, že je dokonce povinnou četbou. Tou se stal po vítězství v literární soutěži hned jeho první román pro mládež Poslední plavčík na lodi Baquedano (El último grumete de la Baquedano, 1941), který údajně napsal po vyhlášení soutěže za pouhých čtrnáct dní. Cenu dostal i roku 1945 za dětský román Dobyvatelé Antarktidy (Los conquistadores de la Antártida, 1946), věnovaný prezidentu Pedru Aguirre Cerdovi, který jako první vymezil hranice chilského antarktického území. Coloane jako autor pro dospělé byl vlastně paradoxně "objeven" mnohem později, ačkoli jeho nejslavnější povídkové sbírky vyšly ve čtyřicátých a padesátých letech. K jeho objevení přispěl nový boom latinskoamerické literatury v západní Evropě v 90. letech dvacátého století a hlavně jeho mladší krajan Luis Sepúlveda, který ho navrhl k vydání ve Francii. Francouze Coloane nadchl, vyšly tam jeho povídkové sbírky i některé romány pro mládež a v roce 1997 ho francouzská vláda jmenovala rytířem Řádu umění a literatury. V té době byl více prorokem v cizině než ve vlasti a je příznačné, že jeho paměti vyšly dřív francouzsky než španělsky pod názvem Le passant du Bout du Monde (doslova Poutník z Konce světa). V Chile dostal národní cenu za literaturu roku 1964 a členem Chilské akademie jazyka byl paradoxně přes své levicové smýšlení zvolen roku 1979 za Pinochetovy diktatury. Coloane se ještě dočkal mezinárodního úspěchu svých pamětí a jako nestor chilské literatury zemřel v Santiagu 5. srpna 2002.
Anežka Charvátová, březen 2003

Odkazy
http://www.letras.s5.com/archivocoloane.htm
http://www.bibliomonde.com/pages/fiche-auteur.php3?id_auteur=216
http://rehue.csociales.uchile.cl/rehuehome/facultad/publicaciones/autores/coloane/coloane0.htm
http://www.unionsverlag.ch/authors/coloane/coloane_stimmen.htm

Francisco Coloane

Ohňová země

***

Novakovi se podařilo najít mezi sopečnými skalami u pobřeží docela dobrou skrýš a ještě v noci tam Schaeffera dopravil. V kamenné haldě vznikla jakási jeskyně a bobky lam guanako dokazovaly, že se tam zvířata ukrývají před nečasem.
"Vždyť je to jedno… jestli zůstal nebo zbaběle zmizel!" uvažoval Schaeffer, když později mluvili o Spirově dezerci.
"Není to jedno. Je lepší, když se zrádce odhalí včas."
"Víš, já pochyboval i o tobě," přiznal se stařec rozpačitě, "ale o Spirovi jsem si byl jistý, že zdrhne. Chlapovi se stačí podívat do tváře. Nedoběhl mě, jenom mě mrzí, že mi sebral Moly. Co budu dělat bez svojí kobylky, až se dám zase do pořádku?"
"To se uvidí," uklidňoval ho Novak.
Schaeffer se brzy začal ze svého zranění zotavovat. Novak objevil na kusu skály na pláži tlustý povlak mořské soli. Používal ji jak při pečení mořských ptáků, které ulovil, tak k dezinfikování starcovy rány, k jejímuž hojení přispívalo i slunce a mořský vzduch.
"Proč se o mě tak stará," lámal si často hlavu Schaeffer, který netušil, že německá vojenská výchova vtloukla tomuto bývalému seržantovi dělostřelectva do hlavy, že jeho povinností je postarat se o raněného kamaráda v nesnázích. Fritz Novak byl vojákem tělem i duší a vzpouru proti Popperovi zorganizoval hlavně proto, že se k oddílu pod jeho velením choval jako feudální tyran.
Co se týče Schaeffera, život se s ním nemazlil. Kdysi dávno v dětství ho odvezli z rodné pusty, když se rodina rozhodla emigrovat do Ameriky. Chování jeho bližních mu nenechalo žádné iluze. Podle jeho zkušeností byli všichni lidé v podstatě stejní, zvláště ti, kteří se pachtili za vidinou zlata. Každý z nich byl schopen dobrých i špatných skutků, záleželo jenom na okolnostech. To už ho život dávno naučil - a tak to má být. On byl také takový, nikdy by ho nenapadlo, že je lepší nebo horší než ostatní, a proto ho teď mátla Novakova péče. Schaeffer v duchu rozhodně považoval za logičtější chování Spirovo. Utíkal před nebezpečím, takže mu nechal jeho pušku, aby mohl spáchat sebevraždu, ale kobylu mu sebral, protože tu mohl na svém úprku potřebovat.
Na druhé straně Novak, ten tvrdý a často až krutý velitel armády Julia Poppera, ho naložil na vlastního koně, důkladně ho připoutal, aby nespadl, a dopravil jej až do téhle jeskyně mezi skalami. Ještě si vzpomínal na vzdálený chechtot racků a krákorání kormoránů, podle kterých se řídili, když tenkrát o půlnoci hledali pobřeží. Nazítří Novak zjistil, že ptačí štěbetání se ozývalo ze "skalky". Mezi srázy a útesy totiž končila pampa a v pruhu, kam dosahovalo moře při přílivu, ležela tlustá vrstva porézního kamene, v němž se uhnízdily tisíce racků. Samičky kladly svá vejce do zvětralých dutin. Novak si udělal z šátku uzlík a v něm nosil vajíčka, která si pak vždycky uvařili v kotlíku na ohni. Vejce racků a kormoránů v neomezeném množství Schaeffera definitivně uzdravila. "Možná, že proto se ještě nevypařil," dumal staroch, "našel tu jídlo."
Jednou ráno ulovil Novak samici guanaka i s jejím nedávno narozeným mládětem. Mládě upekli a shledali, že maso je měkké a šťavnaté jako jehněčí. Maso samice nasolili jako charqui a usušili na kamenech na mořském vzduchu. Život byl nyní pro oba psance celkem snadný, když našli příhodné útočiště za mysem San Martín. Jeho skalní masiv spadal kolmo do moře a bránil přístupu od pobřeží.
Schaeffer se už i pomalu šoural ven z jeskyně, hlavně aby švihal bičem po supech, kteří měli spadeno na maso ulovených guanaků - Novak měl docela dobrou trefu. Sbíral také otýpky černého roští na oheň a poklízel v jeskyni, zatímco Novak vyjížděl do kraje za potravou. V té době to nebylo těžké, protože ohňové jaro oplývalo hojností.
Z hnízdišť na severu přilétaly do Ohňové země vysedět mladé tisíce dropů a velkých magalhaeských hus. Těsně před příchodem zimy se pak vraceli s novými rodinami zpátky do přívětivějších krajů. Laguny a říčky, plazící se pampou mezi pahorky porostlými hustou, vysokou trávou, zaplavili růžoví plameňáci a nejrůznější druhy kachen.
Schaefferově duši se vedlo jako motýlu, který konečně vylétl ze zbytečné kukly. Pomalu se zbavoval hořkosti ze špatného zacházení a zjišťoval, že život v těchto pustinách není vůbec k zahození. Oba muži si svobodně dělali, co se jim zlíbilo, a mluvili spolu jen o tom, co bylo nezbytné pro dobré soužití. Sama Ohňová země se přizpůsobovala jejich rozpoložení a vylupovala se ze zimního krunýře, jenž i pro ni svým způsobem znamenal krutou porážku, spánek pod tlustým příkrovem ledu a sněhu. Coirón, jediná travina s metabolismem uzpůsobeným k přežití pod zdejším sněhem, znovu bohatě narostl k velké spokojenosti guanaků, labutí, dropů, kachen a magalaeských hus. Racci snášeli na pobřeží vajíčka velikosti slepičích, jež se lišila jenom skořápkami. Byly poseté kávově hnědými a blankytnými skvrnkami a na tmavém sopečném kameni vypadaly jako keramické květy. Na skály a písčiny se vyvalily dokonce i lachtaní matky s mláďaty, nedávno narozenými v jeskyních u Hornova mysu.
Avšak čas od času Novak i Schaeffer uprostřed své spokojené lenivosti zničehonic zpozorněli, zvedli hlavy, vykoukli mezi kameny svého útočiště a rozhlíželi se na všechny strany jako nedůvěřiví lachtani. Strach z krále Párama je neopouštěl.
Navíc věděli, že tahle pohoda nemůže trvat věčně. Jednoho dne se zase přihlásí zima a ovládne celý kraj. Dropi a husy včas roztáhnou křídla a odletí do teplejších krajů, dokonce i guanaků ubude. A co si počnou oni dva? Kam se podějí? Kde oni vezmou křídla?
"Šnečku, šnečku, vystrč nožky na slunce!" odříkával si Schaeffer pokaždé, když se udělalo hezky a mohl vystavit své zranění blahodárnému vlivu univerzálního léčitele.
Už se dokonce pokoušel chodit, jako berli užíval svou starou pušku. Obyčejně se dobelhal na pláž, kde plnými doušky vdechoval sytý mořský vzduch. Jednoho rána se vypravil na dlouhou procházku směrem k severu přes duny, lemující pampu při úpatí strmého mysu. Uprostřed rozsáhlé písčité pláže s naplaveným kamením se mezi pampou a mořem zvedal další vrch, který vypadal jako osamocený středověký hrad. Špička se ježila černými křovisky a svahy byly odshora dolů obsypané nízkými zelenými keříky a květinami. Stařec se rozhodl vyzkoušet, co všechno uzdravující se noha snese, a vydal se na vrcholek. Z výšky zahlédl vzdálenou hráz, od které začínalo Páramo, směrem k jihu se zase vlnila písčitá pláž, sahající až k dalekému skalnímu masivu zvanému mys Domingo. Jižní Atlantik se v dálce třpytil jako šedozelená plocha, táhnoucí se až k Antarktidě, a zlatozelená rovná pampa ubíhala do dáli pod modravou vrchovinu Carmen Sylva. Nesmírnou rozlehlost těchto dvou ploch vroubily svou šedí duny, bílou barvu zas vlévala do obrazu pěna mořských vln, opadávajících jako lístky rozkvetlé růže na široké kamenité pláži.
Když odtrhl zrak od vzdáleného oceánu, oči mu náhle padly na cosi bílého, co zářilo uprostřed šedavé pláže. Vzdáleně to připomínalo trosky lodi vyvržené na břeh. Tvar jejího žebroví mu však připadal zvláštní, až podrobnějším zkoumáním zjistil, že je to kostra obrovské velryby, vybělená větrem a deštěm.
Vrátil se očima k obzoru antarktického moře, kde býval původní domov nešťastné velryby, a jakoby po stopách kytovce znovu zabloudil očima ke kostře, zaryté do štěrků nedohledné pláže. Pak se podíval na hranici pampy, na jílovitý svah zvedající se ke kamennému srázu mysu, na duny, podobné ustrnulému moři, a nakonec na kopec, na němž právě stál. "Takhle to mohlo dopadnout na tomhle posledním břehu světa i s mými kostmi!" pomyslel si trochu rozechvěle a vydal se na zpáteční cestu.

***

Vlahý lidský větřík, jaký už dávno neosvěžil jejich srdce, začal zvolna povívat do života obou mužů, vyvržených osudem na tuto východní výspu Ohňové země.
Čas od času se vypravili na lov plavých lachtanů, kteří sem s mláďaty připlouvali z jižního moře. Kůže se daly nosit a maso mláďat jim sloužilo jako potrava. Zabíjeli je jednou ranou do čumáku.
Zato jedlých racčích vajec začínal být nedostatek a ptačí samičky se v boji o svá hnízda stávaly čím dál divočejšími. Zatímco se jeden z nich shýbal pro vejce, druhý musel kolem sebe bez přestání švihat bičem nebo mlátit klackem, aby odehnal hejna ptáků, vrhajících se na vykradače hnízd. Vzduchem kroužily tisíce racků, jejichž křik a tlukot křídel byly přímo ohlušující. Někdy se chovali tak výhružně, že oba muži museli všeho nechat, postavit se k sobě zády a holí či bičem tvrdě odrážet útoky jejich zobáků.
Racky teď více než dostatečně nahradili dropi a husy. Těch byly také tisíce a stavěli si hnízda v trávě. V každém hnízdě leželo patnáct až dvacet vajec, stejné velikosti jako u hus domácích; vajíčka dropů zase vypadala jako slepičí a měla i podobnou chuť. Husy šlo ulovit snadněji. Před člověkem utíkaly, ale jezdec na koni se k nim přiblížit mohl.
Kus masa, ze kterého si u ohně oba ukrajovali, či kůň, který jim patřil napůl, stvrzovaly jejich přátelské soužití. Často spolu bloumali po plážích a útesech, vedeni věčným instinktem zlatokopa, jehož zrak nikdy nezahálí a pilně studuje každou skálu, žulu či pískovec.
"Tuhle jsem viděl na pláži blízko mysu velrybí kostru," zmínil se jen tak mimochodem Schaeffer. "Tak mě napadlo, že bychom si sem mohli přitáhnout nějaká žebra. Dal by se z nich udělat před jeskyní přístřešek proti větru. A vůbec, mohli bychom je nastavět ke vchodu a hodit na ně pár kůží, aby dovnitř nepršelo a netáhlo."
"Dobrý nápad. Ale copak ty chceš zůstat v té jeskyni navždy?"
"Dokud je co jíst, myslím, že je nám tady nejlíp."
"Jenže já nechci skončit jako indián Ona pod stanem z lachtaních kůží."
"Myslím, že bychom tu ještě měli chvíli zůstat."
"Proč?"
"Hledat zlato."
Novak zvedl hlavu. Od té doby, co se tady ocitli, padlo mezi nimi tohle slovo nahlas poprvé. Dokonce ho překvapilo, že to Schaeffer řekl.
"No, to bychom mohli, ale někde jinde na ostrově. Popper opanoval celé pobřeží a chystá výpravu ještě dál na jih… Když si pomyslím, že jsem mu hlídal záda, když jsme ostrov poprvé přešli a vybíjeli přitom indiány! Teď se před ním schovávám jako krysa, aby mě nepověsil na sloup!"
"Neměli jsme se proti němu stavět … S vlkem se musí výt, ne proti němu být!" povzdychl si moudře Schaeffer a rozhrabával jiskry v popelu, přihrnutém k horkému kameni.
"Už jsem se s vlkem navyl dost. Vedl jsem jeho armádu, zatímco mu ostatní rýžovali zlato. Za dva roky téměř půl tuny zlata v zrnkách a prachu! Aby mi nakonec řekl: ‚Tohle je tvoje mzda velitele oddílu,' a hodil mi pár mincí, které si sám vyrobil!"
"Byly z ryzího zlata a měly takovou hodnotu, kolik vážily. Žádné smetí, jaké dnes vydávají vlády."
"Ale kdo mu dovolil razit si sám peníze a platit jimi zaměstnance? A jeho vlastní portrét na poštovních známkách, které si sám navrhl? A jeho svévolné zákony a uniformovaná milice, jako by byl opravdovým králem? Kdo mu dal na to právo?"
"Ty sám jsi mu je dal… Copak se ti nelíbilo komandovat vojáky, když jsi byl seržantem, navléknout je do uniforem, aby ti říkali pane veliteli, a ty ses při tom cítil jako generál?"
Schaeffer se sarkasticky šklebil.
"Dělal jsem to proto, aby z nás měli domorodci respekt."
"No, a po indiánech jsme přišli na řadu my. Museli jsme dřít a držet hubu. Tys mu pomáhal ve všech sviňárnách, protože jsi doufal, že ti ze svého odřízne pořádný kus. Ale on ti nedal dost, takže ses postavil proti němu a mě jsi do toho namočil taky. Když si pomyslím, že jsi sám vymyslel panáky, kterými nakonec dostal i nás…!"
Schaeffer měl na mysli prohnanou strategii krále Párama, jejímž účelem bylo vzbudit zdání, že oddíl je daleko početnější než ve skutečnosti. Měla šálit zrak domorodců a hlavně oklamat tlupy dobrodruhů, které se potloukaly Páramem za vidinou zlata. Sám Novak vyrobil pár slaměných panáků. Těm pak navlékli uniformy a s dřevěnými zbraněmi na zádech je připoutali k sedlům koní, kráčejícím v řadě za prvním jezdcem po hranicích Popperova panství. Z dálky vypadali jako opravdoví vojáci na koních, s tou výhodou, že kulka vpálená do zad jim mohla klidně provrtat srdce a nic se nestalo… "Ti vojáci vypadají jako nemocní… a proč mají zakryté tváře?" zeptal se jednou člověk, který je pozoroval z dálky; pak se dal naverbovat do práce v nalezištích Párama.
Popper tehdy nařídil namalovat pro ně masky a udělat jim kštice z trávy. Schaeffer se trpce ušklíbl při vzpomínce, kolikrát musel na velitelův rozkaz vláčet panáky za sebou a nutit koně do klusu, aby to vypadalo opravdu věrohodně.
Novaka zase nejvíc štvalo, že loutky, které sám vymyslel, nakonec přispěly k jeho porážce v bitce u potoka Beta. Protože úskok znal, zanedbal přední linii a naopak posílil týl. Jenže vpředu tentokrát prudce zaútočil Julio Popper se všemi svými muži, zatímco panáci jim jen v dálce hlídali boky. Novakovi zmatení muži nedokázali útoku čelit a byli bleskově poraženi a zcela rozprášeni.
Schaeffer nazítří osedlal jejich společného koně a odjel s ním na pláž, aby uskutečnil svůj nápad s velrybími žebry. Chtěl co nejdřív postavit přístřešek proti dešti a větru.
Jak se kůň blížil ke kostře, začal rozčileně frkat, podivné bílé torzo v něm budilo krajní nedůvěru. Nakonec se odmítl hnout. Když ho Schaeffer bodl ostruhami, uskočil stranou a málem ho shodil. Jezdec tedy seskočil, přivázal koně za opratě a došel ke kostře raději pěšky.
Rozměry nálezu na něj zblízka udělaly ještě větší dojem než zdálky. Podle kostí musel mohutný kytovec měřit snad dobrých pětatřicet metrů. Lebka se podobala ohromnému římskému vozu, hrudník připomínal žebroví velkého člunu a obratle ocasu se zavrtávaly do písku jako obludný had.
Schaeffer se chvíli procházel pod oblouky, natahoval paže a s úžasem odhadoval rozměry mohutného zvířete, ačkoli obratle byly napůl zasypané štěrkem a pískem. Vyhlédl si žebra, jaká potřeboval, vylezl z kostry a začal jimi cloumat, aby je uvolnil. Jenže žebra se nemínila hnout, trvalo hodnou chvíli, než jedno konečně povolilo, poté co je dlouho ohýbal do stran. Nejprve se objevila prasklina s ostrými hranami, a když se pak na konec kosti pověsil, žebro konečně křuplo. Stařec si po té dřině otřel pot z čela a posadil se na kost jako na prohnutou lavičku v písku. Chvíli si odpočine a pak ji dotáhne k uvázanému koni. Pokud ji nedokáže sám naložit na sedlo, připevní ji k přezce u opratí a k jeskyni ji dovleče. Každý den tak dopraví jedno žebro, až postaví důkladný přístřešek.
Zrak mu padl na koženou kazajku pohozenou na zemi. Sundal si ji, aby se mu lépe pracovalo. Byla už celá odrbaná a původní kávově hnědá barva dočista vybledla. Kazajka vypadala spíš jako kus jeho vlastní kůže, stejně vyšisovaná a zvrásněná působením větru a deště pustiny. "Kdyby se tak záda dala odpárat a vyměnit za nová," povzdychl si.
Najednou zúžil oči a v tu chvíli se podobal kočce, jež zahlédla myší ocásek. Pak si je obezřetně promnul, jako by se chtěl probudit ze sna. Opatrně se zvedl a kočičím krokem se plížil ke své potrhané bundě, jakoby hypnotizován tím, co na ní spatřil. Byla to hrstka černého písku vyhozeného z díry po velrybí kosti.
Opatrně písek promnul rozechvělými prsty, pořád ještě nevěřil svým očím. Prsty však bezpečně poznaly typický jemný černý písek, v jehož sousedství se obvykle vyskytuje zlato. V tu chvíli se nehostinná opuštěnost daleké výspy proměnila v Schaefferových očích v nejkrásnější a nejzajímavější místo na světě.
Polaskal zrníčka v dlani a poklekl k otvoru, odkud je kost vymrštila, ale plážový písek a štěrk díru mezitím znovu zasypaly. Začal tedy oběma rukama zuřivě hrabat, jako by se chtěl prohrabat až k samému srdci planety.
Na dně se mu ruce zastavily, jako by se dotkly jádra světa. Prsty opatrně ohmatával půdu a poznával sametovou jemnost černého písku s magnetitem, který kdysi dávno vychýlil střelky kompasů flotily admirála Nassaua, jehož lodě jako první zakotvily u Hornova mysu.
Schaeffer ponořil ruku co nejhlouběji až k velrybí páteři, odkud vylomil žebro, a nabral ten úžasný písek jako lžící. Nasypal si trochu do dlaně a s nábožnou úctou ho začal prosévat jako na maličké pánvi. Prohlédl jej pečlivě až do posledního zrníčka, ale… nic, žádné zlato, jen samý černý písek. Nerad, jako by se od něho nechtěl odloučit, rozevřel pomalu prsty a dovolil větru, aby zrníčka rozfoukal. Krajina kolem byla náhle znovu opuštěná, pláž zešedla, moře s ocelovými vlnami se tvářilo nepřátelsky a dokonce i nebe vypadalo navzdory zábleskům jasné oblohy, po níž se honily mraky, jako nelítostné oko, pasoucí se na jeho zklamání.
Ale Schaeffer se nemínil vzdát a dál hrabal nožem i nehty, vypadal jako zděšený krtek zavrtávající se do nory. Přestával, jen když si musel otřít pot nebo už byl načisto vyčerpaný. To pak aspoň prosíval písek v dlaních, ale po každém dalším nezdaru jej zuřivě odhazoval a malomyslně vzdychal:
"Samá hlušina!"
Bylo pozdě odpoledne, ale necítil vůbec hlad a ani si nevšiml, že poledne už je dávno pryč; rozhodl se vylomit další žebro a zase mu to nešlo. Byl už vzteklý a vyčerpaný, takže to zkusil ještě naposledy s další kostí. Slunce, vykukující na jasné obloze mezi hradbami mraků, odráželo mužovu náladu a obrysy okolí jednou ozařovalo, podruhé zatemňovalo.
Utahaný a s nervy nadranc se znovu zdrceně posadil na lavici z žebra. Cítil se stejně duševně vysílený jako oné noci, kdy mu kulka prostřelila nohu. Podíval se na svou koženou kazajku, zmačkanou jako starý hadr. Přesně tak se cítil i on, zevnitř i zvnějšku. Po chvíli se však vzchopil, znovu poklekl a hrabal a hrabal, jako by mu šlo o život.
Slunce, to obrovské zlaté zrno, se už počínalo nořit do černého písku noci, když jeho poslední protáhlé paprsky pohladily na dlani starého Schaeffera pár maličkých žlutých světýlek. Byly to zlaté šupiny! Když z nich odfoukl černý písek, jásavě zazářily na jeho svraštělé kůži.
Koukal na to a koukal, až zrádná průzračná kapka, co mu pořád visela na špičce nosu, nabobtnala a spadla mezi zlaté plíšky. Promnul si oči, tentokrát z nich nepotřeboval zahnat přízraky, ale slzy. A tyhle oči už neplakaly celá léta.
Zapadající slunce mezitím rozhodilo po rýžovací pánvi obzoru zlaté valouny barevných červánků, jež ohňový soumrak zapaloval jako měňavé ohňostroje.
Schaeffer však tentokrát neměl oči pro západ slunce, jeho sluníčko mu teď sedělo v dlani. Mělo stejnou barvu. Byl to ten nejvzácnější a nejtvárnější z kovů.

***

Nejenom Julio Popper vymyslel kombajn na zlato, zkrotil moře a podrobil je svému důvtipu. Jinou, ale stejně účinnou metodu sklizně si na tomto vzdáleném břehu Ohňové země vypracovala příroda.
Jednalo se o přírodní úkaz, vlastní tomuto kraji. Obvykle se totiž zlaté šupiny a valounky nacházejí na dně řeky, kde je vodní proud vytrhává z křemenných lůžek. V Ohňové zemi podobným způsobem pracuje síla mořských vln, které vymývají zlato jak z rozlehlého pobřežního okraje Atlantiku, tak za přílivu ze skalních útesů.
V důsledku nějakého otřesu podloží, také typického pro východní pobřeží Ohňové země, se moře přestěhovalo o kus dál a uvěznilo velrybí kostru uprostřed rozsáhlé pláže. Ještě než moře ustoupilo, mříž z kostí, žeber a obratlových kanálků kdovíjak dlouho fungovala jako přirozené koryto na vymývání zlata.
Tento nečekaný šťastný nález hned změnil oběma mužům od základu život. Novak vzal první zrnka a šupiny a odjel na jih do přístavu Río Grande, kde nakoupil stejné nářadí, jaké nechali po porážce u potoka Beta. Přikoupil i některé potraviny a tabák, aby konečně měli po prostých darech přírody nějakou změnu. Náklad dopravil k jejich jeskyni nový kůň pro Schaeffera s falklandským postrojem.
Jenže vlahý lidský větřík přestával zahřívat jejich srdce…
"Podle starého zvyku ti patří jenom třetina," prohlásil Schaeffer, když začali organizovat práci s novým nářadím, jež přivezl Novak, a dělili se o první výnosy.
"A proč?" zeptal se udiveně Novak.
"Protože jsem to naleziště objevil já."
"Tomuhle říkáš naleziště? Vždyť je to pár velrybích kostí, pod kterými uvízlo zlato vyvržené mořem na pláž!"
"Ať je to jak chce, je to moje. Kostru jsem našel já, a proto kosti i všechno, co je pod nimi, patří mně. Zbytek pláže si můžeš nechat pro sebe, nebo si ji rozdělíme napůl, ale tohle ne. Jak by se tobě líbilo," pokračoval Schaeffer s nečekanou výmluvností, "kdybys náhodou zítra šel po cestě, zakopl přitom o kus zlata, já šel za tebou a ty ses se mnou o něj musel rozdělit! Udělal bys to?"
"To ale není totéž!"
"To tedy je!"
Novak si ho změřil od hlavy k patě. Měl přes metr devadesát, hranatou tvář, vystupující bradu, tmavé oči, dětský výraz. Zesmutněl a hluboce se zamyslel.
"Je mi jasné, co si myslíš," zaútočil Schaeffer znovu s mazaným a zároveň krutým úsměškem. ‚Takhle mi platí za to, že jsem mu zachránil život?' Můžu ti ho vrátit, klidně si ho vezmi zpátky, ale na zlato mi nesahej! To se rozdělí tak, jak povídám!"
"Životem se neplatí, zvlášť když patří takovému darebákovi, jako jsi ty!" rozkřikl se Novak, ale spíš trpce než vztekle.
"To je fakt, životem se neplatí, ale zlatem ano."
Novak by se nejraději otočil zády a šel pryč. Byl by to opravdu udělal, kdyby si nevzpomněl, že ho na vojně naučili každou situaci nejdřív dobře zvážit. Nikdy se nemá bez odporu vyklidit pole nepříteli. Přesně to si přece Schaeffer přál, aby všechno zlato patřilo jenom jemu! Novak tedy zůstal, ale onen teplý vánek už do jejich srdcí nikdy nepronikl.
Jak měl v úmyslu, vyrobil Schaeffer z velrybích žeber a lachtaních kůží šikovný přístřešek, aby chránil vnitřek jeskyně proti větru a dešti. Jenže oba muži teď v jeskyni příliš času společně netrávili. Chovali se jako dvě nedůvěřivé šelmy a od rána do noci věnovali veškeré síly rýžování zlata. Úkosem na sebe závistivě koukali i při nošení vody pro své pánve a pod stanem z kůží mezi kameny vždy vyměnili sotva pár nejnutnějších slov.
Když práce za soumraku skončila, zlato zvážili a dělili je, jak určil Schaeffer. Vyrobili si váhy ze dvou dřívek, šlach guanaka a dvou talířků z vyschlé kůže. I kdyby náhodou někdy mezi nimi zafoukal dřívější přátelský větřík, rychle by zase zamrzl při převažování a přepočítávání zlata.
Za pár týdnů bylo celé okolí rozkopané a prohrabané a kostra rozebraná do nejmenších obratlů. Nezbývala ani hrstka písku či štěrku, která by nebyla pečlivě prosypána. A tak jednou večer Novak prohlásil:
"Je na čase, abych se hnul. Tohle už nic nedá."
"To je pravda, už tu nic není," souhlasil Schaeffer.
Chvíli stáli nad bývalým nalezištěm a žasli, kolik vykopali písku a kamínků, do jaké hloubky až šli a jak se jim povedlo rozebrat a odtahat těžké velrybí kosti.
"Tu pláž jsme převrátili vzhůru nohama," pronesl Schaeffer svůj poslední komentář, než místo definitivně opustili.
Téhož večera převážili v jeskyni veškeré zlato, které spolu narýžovali.
"Dělá to skoro kilo!" zvolal Schaeffer. Potěžkával kožený pytlík a očka mu svítila lakotou.
"Nebylo to špatné," řekl Novak a uložil svůj váček pod pokrývky z kožešin guanaka a lachtanů.
Schaeffer si strčil zlato do jedné z velkých kapes kožené kazajky a ledabyle vylezl zpod přístřešku z kostí a kůží.
Každý večer po dělení zlata dělal Schaeffer totéž. Vylezl z jeskyně, chvíli se procházel po pampě a pak se vrátil, vytáhl z kapsy kabátu tmavý kožený váček a ostentativně jej hodil na své pokrývky, které se v úzkém prostoru jeskyně místy překrývaly s Novakovými.
Nastaly dny, kdy se dropi i husy začínali houfovat na velkých travnatých plochách. Jednou ráno se srdcem v hrdle pozorovali, jak se obrovské hejno náhle zvedlo, vyrovnalo se do trojúhelníku se třemi silnými samci jako třemi tečkami v popředí a zamířilo do modravých dálek. Jejich potomci se přes léto vykrmili na ohňové trávě a teď odlétali s nimi. Ptáci svým neomylným instinktem vycítili, že se blíží první podzimní plískanice.
"Měli bychom odletět jako ty husy," poznamenal Novak.
"Kterým směrem se hodláš vydat?" zeptal se stroze Schaeffer.
"To se ví, že na sever, tam, kam táhnou oni… Tam je přece život."
"Ale oni ho přilétají hledat sem," poznamenal s úšklebkem stařec.
"Přeplavím se přes Magalhãesovu úžinu a v Punta Arenas nasednu na první loď, která vytáhne kotvu. Jen aby to bylo na sever, jinak je mi to jedno."
"Já vyrazím do Ría Grande. Taky se budu snažit dostat se z tohohle ostrova, už tu toho mám po krk," povzdychl si Schaeffer.

***

V předvečer odjezdu tísnilo oba muže tíživé ticho. Jako obvykle společně snědli kus opečeného sušeného masa z guanaka a jídlo zapili několika tykvemi maté. Racčí či husí vejce neměli už dávno. Cosi mezi nimi leželo a bránilo jim v normálním hovoru, ale také jim nedovolovalo zvednout se od ohně. Ostatně ten také nestál za moc, bylo z něho víc popele než žáru, protože jediným dostupným palivem bylo černé křoví, takové neplodné roští se slabými dutými větvičkami, jejichž střed byl seschlý a porézní jako korek. Neměli však na vybranou, je to jedna z mála rostlin, která se udrží v ohňových pustinách.
Padl soumrak a jako každé noci se šli mlčky uložit pod kamennou střechu své jeskyně. Schaeffer usnul brzy a spokojeně chrápal, zato Novak nemohl oka zamhouřit.
Hlavou mu táhly samé ponuré myšlenky. Odcházely a přicházely, při každém návratu ještě černější. Aby se jich zbavil, začal si v duchu promítat kroky, které ho zavedly do tohoto vzdáleného kouta planety. Vybavoval si je, jak to dělávají potmě všichni nespavci, s očima dokořán procházel velkými skoky minulostí a zachytával se náhodných bodů, ozářených tu a tam vzpomínkou, jež se z neznámých důvodů nečekaně vynořila z hustého moře zapomnění.
Přijel z Evropy jako seržant dělostřelectva. Vypravila ho zbrojařská společnost Krupp, aby se s jejich dělem zúčastnil na předměstí Buenos Aires tendru na zakázku argentinské vlády proti firmě Schneider a dalším konkurenčním podnikům. Novak se svou poněkud dětinskou vynalézavostí, jež tak často stává u zrodu válečných strategií, přišel na trik, jak se svým dělem a náboji zvítězit. V noci polil přidělené terče petrolejem a ráno pak na zkoušce jeho náboje cíle nejenom zničily, ale navíc i zapálily.
Jeden krajan mu nabídl místo správce statku v argentinské Patagonii. Tak se dostal na jih a začal tam militarizovat chov dobytka. Jenže na farmě panovaly příliš nuzné poměry, které rozhodně ambice Fritze Novaka neuspokojovaly. Ten si totiž představoval, že si bude na svém panství žít jako paša, jak si také skutečně žili správci velkostatků patřících anglickým společnostem. Jenže on byl Němec, a Němci při kolonizaci vždy jen pokulhávali za Angličany.
V té době došlo u pobřeží dál na jih od jeho farmy k významné události. Kutr lovců lachtanů, proplouvající podél táhlých nízkých útesů patagonského pobřeží a hledající východní vjezd do Magalhãesovy úžiny, zastihla nečekaná bouře a vlny loď vyvrhly na pláž mysu, který Fernando de Magalhães nazval Jedenáct tisíc panen. Při prorážení studny na pitnou vodu trosečníci ke svému velkému překvapení zjistili, že podloží obsahuje značné množství zlatých zrnek. Nešťastné ztroskotání se proměnilo ve šťastnou náhodu a zpráva o nálezu oblétla celý svět. Drahocenný kov sem okamžitě přijeli hledat obvyklí dobrodruzi ze všech koutů světa. "Strmý příkop", jak se místu říkalo podle vysokých útesů, jimiž pampa náhle spadala do Atlantiku, se ze dne na den proměnil v provizorní tábor, kde o sebe zakopávali zlatokopové všech možných národností. Nade všechny tu však svým důmyslem a smělostí vynikal jistý rumunský inženýr jménem Julius Popper, don Julius, jak mu hned říkal každý, kdo na něj narazil. Zpráva o nalezišti ho zastihla v povodí řeky Chuang-che a on se jako vlaštovka ze Salangu rozlétl z tisícileté Číny do panenské Patagonie.
Seržant Novak také opustil svou farmu, aby po poněkud kratším letu dorazil do Strmého příkopu. Naleziště bylo poměrně bohaté, ale ne tolik, aby se brzy nezačalo kvůli zlatu střílet.
Julius Popper si obhlédl Magalhãesovu úžinu a zkušeným inženýrským okem poznal, že východní břehy Ohňové země na druhé straně Strmého příkopu jsou geologicky stejně utvářeny jako Patagonie.
Obrátil se tedy na nejodvážnější a nejodhodlanější dobrodruhy - ti mu později správnost výběru potvrdili vzpourou - a podnikl s nimi velkou výpravu do Ohňové země. Jeho lidé byli prvními bělochy, kteří se tu objevili, a "ohněm a mečem" si proklestili cestu Onasínem, jak nazývali svou zemi indiáni kmene Ona. Památkou na první střet s civilizací zůstaly mrtvoly domorodců.
První, co Popper po zkušenostech z Příkopu udělal, když objevil v Páramu zlato, bylo, že zorganizoval ozbrojenou stráž. Do jejího čela postavil bývalého seržanta německé armády Fritze Novaka, jenž byl k tak vysoké hodnosti přímo osudem předurčen.
Co z toho všeho měl? Co měl z toho, že svému pánovi věrně hlídal záda? Jenom život plný nebezpečí a podtrhů. Protože jakmile si Popper zřídil vlastní armádu, stal se "králem Párama", jak si začal říkat. A on, který býval v podstatě jeho nejbližším podřízeným, se tu teď skrývá mezi kamením jako nějaká krysa.
V mysli mu vyvstal zřetelný Rumunův obraz: široké čelo, modravě bledý obličej, rezavé vousy a knír, rovný nos podobný římskému a zelené hadí oči s tvrdým, lhostejným pohledem. Jeho impozantní postavu, vysokou a rozložitou, doplňoval pánovitý hlas.
Ten hlas mu ještě zní v uších, provázený jiskřivým pohledem, když Popper řečnil ke svému oddílu, před nímž stál Novak v pozoru jako správný velitel:
"Vojáci! Lidská společnost zná jen dvě hybné síly, a to hlad a kriminál, jako na psa platí žvanec masa a klacek. Nejsme nic víc než tohle, pánové: potřebujeme jíst, potřebujeme chránit své životy a nechávat své semeno v lůně žen!… Hlad nutí člověka jíst a hrozba vězení ho nutí k práci, aby si nemusel potravu krást! Takže vždycky se nakonec dobereme k prázdnému žaludku, základu veškerého snažení! Jenže člověk by se měl povznést nad své nízké pudy a sám v sobě hledat spásu! Podívejte se na tento prapor, který svým bílým polem zobrazuje spravedlnost, která vede naši armádu, zatímco modrá barva nebe žehná vašim krokům! Vaše vznešené hrdinské činy vás povznesou nad veškeré hmotné bohatství!"
Ať už mu rozuměli, nebo ne, jako onomu italskému nápisu na cedulích na krku oběšených odpadlíků, pravda je, že všichni včetně jeho podléhali síle jeho osobnosti i výmluvnosti jeho projevů.
"Jistě, pro něj to byla užitečná filozofie," uvažoval trpce Novak ve tmě pod převislou skálou. "Pro nás hrdinské činy, a pro pána všechno bohatství, kvůli kterému jsme se my měli strhat a povznášet k nebi. Ten darebák!" zamumlal, když si vzpomněl na závěr přehlídky, kdy musel vytasit šavli a spolu s ostatními jedním hlasem odpovědět na pánův projev: "S vámi je nám žít, s vámi je nám umírat!"
Zopakoval si větu, kterou vymyslel sám Popper, a on ji musel naučit všechny vojáky, aby ji uměli sborově opakovat jako přísahu veliteli: "S vámi je nám žít, s vámi je nám umírat!" … Zhluboka si povzdechl, měl na sebe dopal a zároveň se litoval. Nebyl nic jiného než hlupák, který měl nahánět strach ještě větším hlupákům! Rumun ho využíval stejně jako slaměné panáky, které Novak sám vymyslel a vyrobil, aby ošálil indiány a vandráky. Je život opravdu takový? Jen hlad a hrozba kriminálu, aby člověk nekradl a byl nucen prací dobývat chléb svůj vezdejší? Je skutečně základem veškerého snažení jenom prázdný žaludek?
Po půlnoci se zvedl východní vítr a začal fičet plnou silou. Jako bičem švihal do mezer mezi velrybími žebry chránícími vchod do jeskyně a s naříkavým vytím cloumal lachtaními kůžemi. Jedna se uvolnila a plácala se mezi kostmi kytovce jako špatně vypnutá kůže na buben.
Schaeffera to skoro probudilo, obrátil se ve svém pelechu z kožešin na druhý bok, zanaříkal, ale vzápětí se znovu ozvalo jeho chrápání.
Život je všude stejný, ujišťoval se v duchu Novak, opuštěný ve tmě. Copak by ho jinde, mimo Ohňovou zemi, čekal jiný osud? Vždyť předtím také sloužil, jen ve větším vojsku, ale i to čas od času muselo puškami a obušky držet v mezích hladový lid, aby nepovstal proti boháčům. Vždyť tam daleko na jiných plážích také existovali velitelé početných armád, jimiž jiní šikovní muži manipulovali jako vycpanými panáky. I oni si vymýšleli nabubřelé žvásty, aby obalamutili lidi! Jak mu najednou všechno připadalo prosté: kus chleba a klacek psa zkrotí a naučí pořádku! Je snad člověk něco víc? Jak to, že to dřív neviděl? Jak to, že to nepochopil v celé té jednoduchosti, jak to vysvětloval Popper? Musí se uznat, že ten chlap je opravdu chytrý a mazaný. Dokázal ovládnout přírodu a přinutit ji, aby sloužila jeho cílům, a stejně ovládal i lidi, aby mu pomáhali zbohatnout. S určitým rozdílem - moře zvládl jen svým důmyslem, kdežto na zkrocení lidí potřeboval oprátku, panáky ze slámy i panáky z masa a kostí.
Zlato z Párama je přece stejné jako zlato kdekoliv jinde! Honili se za tím žlutým kovem jen proto, že jim dával obživu bez práce a hrozby vězení, že se za něj dala koupit láska i moc. Nikdo by nevěřil, jak se lidé mění, když najdou svůj poklad… Copak mu to právě nepředvedl tenhle lakomý dědek, co chrápe vedle něho? Sotva mu zalezla za nehty trocha zlatého prachu, stal se z něho mrňavý Popper, lákající ho na kus žvance a mávající klackem. Tomu i onomu zachránil život a pár dní nato s ním takhle zacházejí!
Vzápětí přestal kritizovat ostatní a ve své samomluvě se zaměřil na sebe. Cožpak se i on nepídil po zlatě? Cožpak i on nestřílel indiány Ona, neuřezával jim uši a neprodával je chovatelům dobytka, kteří se začínali usazovat na pastvinách Ohňové země? Za každý pár uší si dával vyplatit anglickou libru! Vybavil si jatka na úbočí mysu Domingo. Dal se tehdy k lovcům indiánů - pokoušel se ospravedlnit sám sebe -, protože mu to kdosi nabídl jako dobrodružství, když ležel úplně ožralý v nějakém bordelu v Ríu Grande. Jinak by určitě takovou práci nevzal. Onové se vraceli s ženami a dětmi z pláží pod útesem a nesli si ulovené kormorány a tučňáky. Přepadli je ze zálohy za útesem a bez milosti, bez slitování je povraždili. Sám svou puškou dostal čtyři nebo pět z nich. Jednou z obětí byla mladá dívka, stále si vybavoval její nádherné nahé tělo, jak jí při úprku sklouzla kožešinová pláštěnka z guanaka, ale na obličej si nepamatoval. Netroufal si podívat se jí do tváře, když jí uřezával uši… Znovu a znovu si vyčítal tuhle krutost, nejhorší věc, jakou kdy v životě udělal. Tehdy ji uložil na dno svého svědomí a za vydělané libry se naložil na dlouhou řadu dní do alkoholu.
Schaeffer přestal chrápat, prudce zafuněl a znovu začal rytmicky oddechovat v klidném spánku. Novak se obrátil a snažil se rozeznat v temnotě jeskyně starcovu tvář, ale pod kamennou klenbou zahlédl jen nezřetelný stín. Takhle vypadali po masakru i indiáni, jako těžké stíny, poražené v trávě… Znovu se při té vzpomínce zachvěl, ale ještě víc se otřásl, když si uvědomil, že jeho pohled teď úkosem sleduje Schaefferovo tělo. Stařec dál unaveně oddechoval a tvrdě spal… Ten starý lakomec už přece není nic víc než stín člověka! Možná má menší cenu než nějaký indián! Určitě, protože indiáni byli nakonec také lidské bytosti… V Popperových černých plánech následujeme hned po indiánech my, řekl jednou Schaeffer. A ten lump si troufal odměřovat mu zlato stejně jako Popper! … Zlato, které je teď tady v jeskyni, na dosah ruky… Může mu ho klidně sebrat. Dědek se mu silou nevyrovná, a kdyby se náhodou bránil… No co? Přece na něm za mák nezáleží, je míň než nějaký Ona, sotva zřetelný stín, oddychující pod skálou…
Novak zašátral po noži schovaném pod podhlavníkem, vytáhl jej z pochvy… Nepotřebuje vidět starcův obličej, bude to lepší než tenkrát, když řezal uši indiánské dívce… Zůstal zamyšleně sedět a tiskl střenku nože. Bylo to nepříjemné, takhle chladně se odhodlat… Slyšel, že rození vrahové zabíjejí své oběti v zajetí úzkostí… s nevyhnutelnou závratí… Ale to se jeho netýká, on je klidný, vyrovnaný, není přece rozený kriminálník. Zvolna zvedl čepel…
Další poryv větru znovu zabrnkal na lachtaní kůži, nataženou na velrybích kostech, a vichr dál monotónně hvízdal mezi kamením… Novak se zarazil s dýkou ve vzduchu. Starce sice neviděl, ale slyšel jeho chvílemi velmi namáhavé oddychování. To přece není žádný stín, ale živoucí bytost, spící a vzdychající jako oné noci, kdy ho našel ležet v pampě, poté co svěřil jeho život tomu zloduchu Spirovi… Zachránil mu tenkrát život, dovezl ho na vlastním koni do bezpečí, obvázal mu krvácející ránu… A ten život mu teď má vzít pro nějaké zlato? Ruka s nožem zvolna klesala mezi stíny, až se Novak střenkou dotkl vlastního čela. Dvakrát, třikrát se do něj uhodil, jako by bouchal na dveře, jako by na někoho volal nebo hledal cosi dávno ztraceného… Promnul si ve tmě oči, jako by trhal pavučinu, aby lépe viděl na to, co právě našel, odtáhl nůž od svého čela a ochable prořízl chvějivé stíny.
"Co je, co se děje?" zvolal náhle z polospánku Schaeffer a opřel se o loket.
Novak neodpověděl a pravidelně oddychoval, předstíraje hluboký spánek. Starci odpověděla jenom lachtaní kůže natažená na velrybích kostech, co asi Schaeffera vzbudilo, byl jen vítr, hvízdající svou věčnou litanii ve skulinách skal. Staroch se tedy otočil a brzy chrupal jako předtím. Po chvíli se vedle něho ozvalo další chrápání, vyrovnané a uvolněné. Znělo to jako vesla dvou námořníků, nořící se v pravidelném rytmu do klidné vodní hladiny.

***

Ráno oba brzo vstali, osedlali své koně, spravdlivě si rozdělili společný majetek a pustili se k pohoří Carmen Sylva.
"Já pojedu k přístavu," prohlásil Schaeffer, když se dostali na stezku vedoucí na jih k Ríu Grande.
"Já zase k Ríu del Oro," řekl Novak a rozmáchlou paží ukázal k severovýchodu. Ještě si na rozloučenou stiskli ruce a Novak dodal: "Dávej si pozor na váček, máš v něm všechno, cos kdy v životě měl."
"Je to celý můj život," ucedil s obvyklým zdrženlivým chladem Schaeffer.
Koně prudce vyrazili, ale tentokrát se jejich kopyt nedržela porážka.
Než se ponořili mezi výběžky pohoří Carmen Sylva, Novak táhle, ostře zapískal na rozloučenou. Schaeffer se jen pootočil v sedle, nedbale zvedl paži a mávnutím odpověděl na poslední sbohem.
Vedl svého koně pomalým krokem k jihu pěšinou vinoucí se mezi nízkými pahorky pampy. Po chvíli zastavil a jako starý lišák obrátil hlavu k horám. Dlouze se rozhlížel a dával si přitom pozor, aby ho zarostlá zvlněná krajina dobře ukrývala, hlavně aby ho nebylo vidět od hor. Pak koně otočil a ujížděl zpátky tam, odkud právě přijel.
Když dorazil k navršeným kamenům, kde si prve našli útočiště, znovu se podíval ke vzdáleným horám a pak teprve slezl s koně. Sáhl do opuštěné nory po hrabošovi. Strčil tam ruku, potom zajel dovnitř až po rameno a z chodbičky vykutané drobným hlodavcem vylovil kožený váček, zavázaný šlachami guanaka. Opatrně jej rozdělal a oči mu zazářily radostí, když se před nimi zatřpytily zlatá zrnka a šupinky.
"Země bývá vždycky nejlepší skrýší!" zamumlal si pro sebe. Znovu sáček zavázal a opatrně jej schoval do hluboké kapsy kabátu. Z druhé kapsy pak vytáhl druhý kožený pytlík, navlas podobný tomu, který vyhrabal z díry. Rozvázal jej, zase se podíval dovnitř a pak jej obrátil vzhůru nohama. Zatímco se obsah sypal ven, stařec se vesele smál: "Čistý písek!" vykřikoval.
A vítr rozfoukal po pampě i tento černý prach, stín zlata, jehož výskyt upozorňuje na blízkost tohoto vzácného kovu.
Schoval do kapsy prázdný pytlík, kterým klamal každý večer Novaka, předstíraje, že obsahuje jeho zlato, vsedl na koně a pustil se zkratkou ke stezce do Ría Grande.
Na jižním obzoru se objevilo velké hejno magalhaeských hus, které kypřily nebe tisíci hnědých křídel. Zrovna když se ocitly nad jeho hlavou, jeden z ptáků se opozdil a jako suchý list se snesl do trávy. V mžiku se objevila čtveřice supů a počala kroužit kolem vyčerpané divoké husy. Dva nebo tři prudce zaútočili, ale pták se jim bránil, jak to šlo, máchal velkými šedými křídly a sekal lžícovitým zobákem. Dravci navzdory své početní převaze zbaběle ustoupili a zpovzdálí svou oběť pozorovali krutýma zarudlýma očima. Pak se na ni vrhli všichni najednou a ve víru křídel a zobáků starou husu, která už ostatním nestačila, dorazili.
Schaeffer se předtím zastavil opodál a pozoroval nerovný boj. Teď slezl z koně a došel si pro mrtvého ptáka. Zvedl ho, svázal mu nohy a pověsil si ho k sedlu.
"Nikdo neví, pro koho vlastně pracuje!" křikl na supy, kteří na něj pohlíželi s bezmocným vztekem, zatínali pařáty a natahovali rozčepýřené chocholky.
Znovu nasedl a líným klusem vedl koně k jihu, zatímco hejno divokých hus letělo na sever jako cár ohňové pampy, snažící se uniknout blížící se kruté zimě.

Překlad © Jarka Stuchlíková

domů <<<<<<